Dcera spadla do kotle smrti

Úterý 27. 09. 2011

Tenhle životní příběh o plínkách, pozdě zapojené pračce, novém léku pro americké kosmonauty, kůži svého otce, rodině na Pelješaci a potápění v exotických mořích mohl skončit dnes pro pětatřicetiletou Ludmilu smrtí.

Při své smůle měla ale štěstí na lidi, kteří jí zachránili život – na doktora Topinku, na profesora Tošovského, na tatínka, maminku, doktora Fišera, který u její postele proseděl noci…

Všechno začalo jednoho odpoledne roku 1974. V té době měli Liškovi v malém výklenku u kuchyně svého vinohradského bytu pračku, která ještě nebyla zapojená. „Tehdy všechno strašně trvalo,“ vzpomíná maminka Ludmily Liškové. „Několik týdnů jsme museli čekat, než nám elektrorozvodné závody zvýší výkon v síti a než přijde mechanik pračku zapojit. A tak jsem na pračku musela jen smutně koukat a dětské plínky – dceři byly dva roky a dva měsíce a synovy přesně o dva roky méně – vyvařovat v klasickém ohromném hrnci na kamnech. Jednou, když bylo hotovo, jsem sundala ten hrnec i s vroucí vodou na zem… A za chvíli jsem už jen slyšela srdcervoucí křik malé Ludmilky.

Ludmila Lišková v tom osudném okamžiku snad klopýtla, snad nepozorně couvala. V každém případě se ale v nestřežené chvíli ocitla zadečkem v kotli smrti.

Lékaři konstatovali popáleniny druhého a třetího stupně na sedmdesáti procentech těla. „Ty popáleniny byly opravdu hrozné. V podstatě bylo obdivuhodné, že dívenka vůbec přežila. Její zranění v té chvíli nebyla slučitelná se životem,“ vzpomíná dnes na den, kdy mu malou Ludmilu přivezli na sál, specialista na plastickou chirurgii MUDr. Hubert Topinka. Ten tehdy malou Lídu operoval na klinice profesora Václava Tošovského na Karlově. „V podstatě Ludmile zachránilo život hned několik šťastných okamžiků,“ vypočítává Ludmilin otec. „Především fakt, že záchranka byla na místě snad za dvě tři minuty. Kdyby jim to trvalo tu klasickou půlhodinku, což bylo tehdy běžné, Lída by dnes zcela jistě nežila. Štěstí v neštěstí jsme měli na pana profesora Tošovského. Zrovna v té době přivezl ze Spojených států nový lék na popáleniny, který byl vyvinut pro americké kosmonauty. A nakonec vše rozhodla perfektní práce tehdy mladého lékaře, doktora Topinky.“ Stal se zázrak, a malá Lída přežila. Po dvou měsících mohla jít z nemocnice domů.

Její stav se postupně zlepšoval. Tatínek jí poskytoval vlastní kůži jako dočasný kryt na rány a celá rodina prakticky všechny vydělané peníze investovala na léčbu Lídy. Pravidelně se jezdilo do Jugoslávie k moři, které popálené dívence hodně prospívalo. „Časem se z lidí na Pelješaci stali naši přátelé, přesněji řečeno spíš naše rodina,“ vzpomíná na tu dobu maminka Ludmily. „V postatě polovinu svého ročního platu doktora jsem dával na to, abychom mohli u moře strávit s Lídou co nejvíce času,“ doplňuje Lídin otec.

Nastalo období operací, broušení jizev a dalších nezbytných korektivních zákroků. Nejtěžší to bylo v pubertě, kdy dívka rostla jako z vody, a kůže dostávala pořádně zabrat. Všechno se ale postupně ustálilo, a z Ludmily je dnes normální mladá dáma, která má sice jizvy na těle, ale naštěstí ne na duši. Ráda sportuje, jezdí se potápět po celém světě. Objevovala podmořský zázračný svět v Egyptě, Chorvatsku, Thajsku, Malajsii, na Filipínách… Prostě žije normálním životem.

A před časem se maminka, paní Lišková, obrátila na doktora Topinku znovu. Operace horních víček proběhla v lednu bez nejmenších komplikací. Stejně jako další zákroky doktora, který drží nad rodinou Liškových ochranou ruku. „Paradoxně tu pračku zapojili dva dny po té strašné události,“ smutně vzpomíná paní Lišková v ordinaci doktora Topinky. „Kdyby přišli o dva dny dřív…

Datum vydání článku: Pá, 30/05/2008