Léčí nemocné na druhém konci světa

Úterý 27. 09. 2011

MUDr. Jitka Vrtišková je uznávanou odbornicí na operace vrozených rozštěpových vad obličeje. A už přes dvacet let pracuje na pražské klinice plastické chirurgie. Občas však zabalí chirurgické nástroje a odjede léčit lidi na druhý konec světa.

Paleta jejího oboru je poměrně pestrá, přesto však měla hned od začátku jasno, čemu se chce věnovat. A určitě to nebylo jen tím, že Klinika plastické chirurgie Fakultní nemocnice Královské Vinohrady v Praze, kam před lety nastoupila, patřila v operacích vrozených rozštěpových vad už tehdy mezi světovou špičku. „Efekt těchto operací je znát prakticky ihned, což se mi vždycky velice líbilo,“ dodá na vysvětlenou. „Rozdíl je to opravdu neuvěřitelný, to ovšem neznamená, že máte hned vyhráno.“ Bez souvislé dlouhodobé péče týmu specializovaných odborníků by konečný výsledek určitě nebyl perfektní. A ji vždycky bavilo sledovat, jak se i díky téhle „mravenčí“ práci den ode dne pacient lepší.

Zahraničí bez překvapení

Když dostala šanci podívat se, jak to dělají jinde ve světě, dlouho neváhala. Přestože tu na ni nakonec žádná velká překvapení nečekala. „Ani na velmi dobrých pracovištích v Německu nebo v USA jsem žádný velký rozdíl v kvalitě péče oproti nám nepozorovala,“ říká bez zaváhání. „Ale přesto byly všechny tyhle stáže pro mě velmi přínosné, pokaždé jsem tu objevila nějaké novinky, které se daly zavést i u nás. Ať už to byly nové varianty operačních metod, nebo moderní šicí materiály. Když ale před osmi lety přišla s tím, že by chtěla jet s americkými lékaři na humanitární misi do Peru, mnozí ji považovali za blázna. Leckteří kolegové jí v černých barvách malovali zdravotní rizika, která tu na ni číhají. Nemluvě o stresu, který operování v polních podmínkách přináší.

Neobvyklé věci má ráda

Také manžel nebyl jejím nápadem zrovna nadšený, ale nakonec usoudil, že při své tvrdohlavosti si stejně tuhle cestu rozmluvit nenechá. „Mám celkem dobrodružnou povahu a neobvyklých věcí se opravdu nebojím,“ zhodnotí stručně sama sebe. Přesto však soudí, že medicína v téměř polních podmínkách pro slabé povahy opravdu není. Už proto, že se zde chirurg musí převážně spolehnout sám na sebe. Namísto zkušených asistentů má totiž k ruce pouze zdravotní sestru a domorodou instrumetářku. Začíná ráno o sedmé a leckdy končí až po desáté večer. A nejednou mu ještě při operaci přes rameno nahlíží některý z místních hodnostářů a očekává, že kromě operování zvládne i „lehkou“ konverzaci v angličtině. Také místní zvyklosti občas bývají pro českého chirurga pěkným oříškem.

Peruánské škubánky

Dodnes paní doktorka s úsměvem vzpomíná na pohoštění, které jim v Peru na závěr pobytu místní sestřičky připravily. „Zdejší lidé jsou velmi chudí, přesto nám chtěli udělat radost místní specialitou,“ zavzpomíná. Vzdáleně jí připomínala naše škubánky, které zrovna dvakrát v lásce nemá. Věděla však, že jsou připravené za odměnu a s láskou, a tak celou porci poctivě a s díky spořádala. Během práce v nemocnici se leckdy neubránila srovnání s českými pacienty. Obzvlášť vzpomínala na ty, kteří jsou s kvalitou našeho zdravotnictví věčně nespokojení. Právě v Peru, ale i v dalších rozvojových zemích, které navštívila, si i ti nejchudší pacienti totiž musí prakticky veškeré zákroky platit. Není divu že se v nemocnici paní doktorka setkala dokonce s dospělým pacientem s rozštěpovou vadou obličeje, který nikdy nenavštívil lékaře.

Do nemocnice v lepších šatech

Lidé jsou tu nesmírně vděční za to, když jim někdo pomůže,“ říká Jitka Vrtišková. A nejen ti dospělí. Dodnes vzpomíná na šestiletého chlapce, jehož sourozence operovala. Namaloval jí krásné poděkování, a dokonce i správně napsal její jméno, přestože není právě mezinárodní. Jediné, co jí vždycky při odjezdu mrzí je to, že nezbývá čas na následné doléčování, jaké zná z domova. Na misi obvykle lékaři zůstávají pouhách čtrnáct dní a na dolaďování detailů tu opravdu není čas. Stejně tak se při takovém krátkém pobytu obvykle nestihne porozhlížet po zdejších pamětihodnostech. Přestože by ji to leckdy velice lákalo.

K chalupářům zrovna nepatří

Cestování ji odjakživa bavilo. V létě ráda jezdívá k moři, v zimě zase na lyžování do hor. Na povalování u vody ji ale nido moc neužije a nerada se také vrací na stejné místo. Mnohem víc ji baví poznávat nové lidi i pamětihodnosti. „Z toho důvodu nejsem žádný chatař ani chalupář, což můj manžel nerad vidí,“ přiznává. Přestože už byla na sedmi misích v různých částech světa, většinu misí musela své cestovatelské a poznávací choutky potlačit. V Peru však přece jenom neodolala.

Hora snů

Po skončení mise si o čtři dny prodloužila odlet a na vlastní náklady si zaplatila výlet na horu svých snů – Machu Picchu. „Z té sumy, kterou tenhle výlet stál, se mi napřed trochu zatočila hlava,“ přiznává. Pak ale s ostatními dorazila do Cusca, o kterém se říká, že je nejkrásnějším peruánským městem. Jako na objednávku v tu chvíli vyskočilo slunce na oblohu a rázem byly všechny pochybnosti o tom, jestli tehle výlet není příliš velká rozmařilost, tytam. Dobře věděla, že podobný zážitek skutečně za ty hříšné peníze stojí.

Co o MUDr. Jitce Vrtiškové ještě nevíte

  • Líbí se jí v Jižní Americe. Mnozí ji varovali před zdejší vysokou kriminalitou, ve skutečnosti ji tu ale nikdy nic zlého nepotkalo. Nikdo se také nepozastavoval nad tím, že operatérem je žena, ačkoliv to v této oblasti vůbec není běžné.
  • Přestože se nerada vrací na stejné místo, do Peru by se ještě jednou docela ráda vrátila. Koncem roku se však nejspíš vypraví na misi do Kolumbie.
  • Má velmi dobrou paměť na tváře, pamatuje si dokonce i pacienty, kteří k ní chodili v době, kdy začínala. Všímá si nejen základních rysů obličeje, ale i deformit. Náhodně tak jednou objevila i kožní nádor.